Dříve měli milovníci filmu Bressona, Bergmana, Tarkovského nebo Kubricka. V současnosti je jedním z nejvlivnějších a nejvýraznějších autorsky tvořících filmařů bezesporu rakouský režisér Michael Haneke. Držitel velké řady festivalových ocenění včetně dvou Zlatých palem a Velké ceny z festivalu v Cannes, dvou Zlatých glóbů i Oscara.  

Ve svém mládí chtěl být Michael Haneke (*1942) nejprve koncertním pianistou, poté hercem totožně jako jeho rodiče, avšak na divadelní školu se nedostal. Ve své domovské Vídni nakonec vystudoval na univerzitě psychologii a filozofii. Po studiu pracoval nejprve jako filmový kritik, poté jako televizní střihač a dramaturg; nabyté zkušenosti jej pak přivedly k divadelní a televizní režii. A již Hanekeova televizní tvorba vykazuje tematické a formální znaky, které se pečlivým budováním stanou jeho charakteristickým stylem. Osobitým rukopisem, k jehož vysvětlení bude později stačit pouze příjmení tvůrce.

Existenční problémy střední třídy, násilí v buržoazní společnosti, neschopnost komunikace v rámci rodiny, manipulace, role médií a technologií, sebepoškozování – to jsou témata, která Haneke zobrazuje ve svých snímcích. Pracuje převážně s fragmentárním vyprávěním, jeho hrdinové konají bez zjevné psychologické příčiny, polemizuje a zpochybňuje vlastní médium i roli pasivního diváka. Je perfekcionista a zakládá si na pečlivých kompozicích a pomalém tempu střihu. Statické široké záběry jednotlivých scén kombinuje s odosobněnými detaily, či naopak dlouhými jednozáběrovými jízdami kamery. Napětí buduje pečlivou prací s pohybem herců uvnitř záběru i v prostoru mimo obraz. Filmový režisér je zde opravdovým mistrem filmového řemesla.

Počáteční díla Michaela Hanekeho trpce kritizují rakouskou společnost, koncentrovaně se soustředí na jednotlivce v rámci jedné nefunkční rodiny, aby se postupně s přísunem koprodukčních financí posunul ke zkoumání širších evropských problémů. Z rakouských hrdinů se stávají ti francouzští a koncentrace na jednu rodinu je obohacena o snímky s větším počtem postav bez hlavního hrdiny.

 Snímek Pianistka (La pianiste, 2001), vzniklý podle povídky Elfriede Jelinek, byl největším komerčním úspěchem Michaela Hanekeho. Příběh o sadomasochistických a voyeuristických sexuálních tužbách, vztahu stárnoucí učitelky a mladého studenta, ocenila canneská porota hned třemi cenami. Té hlavní se následně dostalo i snímkům Bílá stuha (Das weiße Band, 2009) a Láska (Amour, 2012). Za oba filmy byl Haneke oceněn také Zlatým glóbem za nejlepší zahraniční film, za Lásku získal ve stejné kategorii rovněž Oscara.

 Michael Haneke nikdy nedává žádné polopatické odpovědi či návody, jen naznačuje a záměrně si protiřečí; snaží se říci co nejméně. Nevede diváka za ruku celým filmem, jen do poloviny cesty a poté ho nechává samotného. Kontext chybí; expozice neexistuje. Poskytuje tak prostor a prázdná místa, aby se divák více zapojil, aby do těchto ploch mohl přinést svou fantazii, své vlastní myšlenky a pocity. Jak tvrdí sám Haneke, smyslem umění není vytvářet lidem klid a pohodu, ale nutit a provokovat je, aby si kladli otázky o svém vlastním životě. 

Michal Hogenauer, režisér, dramaturg

Isabelle se narodila v Paříži v roce 1953. Vystudovala konzervatoř ve Versailles a v hereckém vzdělání pokračovala u Antoina Viteze na Státní konzervatoři dramatického umění. Mimo herectví studovala také ruštinu, kterou nějaký čas i sama vyučovala. Její televizní debut přišel v roce 1971 s filmem Le Prussien, ten filmový absolvovala o rok později ve snímku Faustine et le bel été. Mezinárodně známou tváří se stala po kontroverzním filmu Buzíci z roku 1974, kde si zahrála po boku Gérarda Depardieu nebo Jeanne Moreau. V roce 1976 přišla pro Isabelle první nominace na prestižní filmové ocenění (kterými je její pozdější kariéra hustě protkaná), když byla navržena na cenu César pro nejlepší vedlejší herečku ve filmu Aloïse. Její první proměněnou nominací se stalo o dva roky později ocenění BAFTA pro nejslibnějšího nováčka za film Krajkářka, který se stal velkým milníkem v její kariéře. Během svého života spolupracovala s řadou uznávaných režisérů, jako je Jean-Luc Godard nebo Paul Verhoeven, který ji obsadil do filmu Elle, za nějž byla v loňském roce nominována na Oscara pro hlavní herečku. Jedním z vůbec nejzásadnějších režisérů její filmové kariéry je Michael Haneke, který režíroval zatím čtyři filmy, v nichž si Isabelle zahrála. Poprvé se objevila v jeho snímku Pianistka, za který si odnesla cenu z festivalu v Cannes a byla nominována na celou řadu dalších cen. Následně spolu dvojice spolupracovala na filmech Čas vlků (2003), Láska (2012) a naposledy Happy End.

Narodil se 11. prosince 1930 ve francouzském městečku Piolenc. Ve svých dvaceti letech odešel studovat herectví do Paříže, rok nato už zahájil svou divadelní kariéru. Na divadelních prknech si vyzkoušel role v Schillerově Marii Stuartovně, Mollièrově Donu Juanovi nebo Shakespearově Macbethovi. Na filmových plátnech se objevil poprvé v roce 1955, kdy debutoval v krátkém snímku Péchiny a ve filmu Christiana-Jaqua Kdyby všichni chlapi světa…, který byl následně oceněn Křišťálovým glóbem na festivalu v Karlových Varech. Milník jeho kariéry přišel o rok později, kdy si zahrál po boku Brigitte Bardot ve skandálním melodramatu ...a Bůh stvořil ženu režiséra Rogera Vadima. Jeho herecká kariéra musela následně na tři roky ustoupit povinné vojenské službě, jejíž část si odsloužil ve válce zmítaném Alžírsku. Režisér Vadim se postaral o jeho filmový návrat, když ho v roce 1959 obsadil do svého filmu Nebezpečné známosti s Jeanne Moreau v hlavní roli. Jedna z jeho nejvýraznějších rolí přišla v roce 1966 s filmem Muž a žena režiséra Clauda Lelouche, který byl oceněn hned dvěma Oscary. Mezi významné režiséry, se kterými během svého života spolupracoval, se řadí mimo jiné Bernardo Bertolucci (Konformista, 1970), François Truffaut (Konečně neděle!, 1983), Krzysztof Kieślowski (Tři barvy: Červená, 1994) a v neposlední řadě samozřejmě Michael Haneke (Láska, 2012). Na svém kontě má ocenění z festivalů Cannes i Berlinale, za Lásku proměnil nominaci na cenu César pro nejlepšího herce.